Moje cesta k čaji

Čaj mě provázel již od dětství. Ovšem tehdy rozhodně ne kvůli chuti čaje. Do takových patnácti let jsem si nejvíce pochutnal na dvoudeckovém hrníčku pytlíkového čaje s nejméně třemi lžičkami cukru. Takže jsem rozhodně necítil chuť jakéhokoliv čaje, ale spíše naprosto zdrcující sladkost s nějakými dalšími chuťovými tóny na hodně vzdáleném pozadí. Pokud se řekne čaj, tak si z této doby vybavím ještě jakýsi bylinný nápoj, kterému jsme říkali "čaj léčivka". Dnes si již netroufám odhadnout, co to mohlo být, ale předpokládám, že nějaká bylinná směs proti alergiím? Na tento nápoj nikdy nezapomenu z jednoduchého důvodu. Nemohl se sladit a proto jsem tehdy při jeho nuceném pití po chuťové stránce značně strádal.

K "opravdovému čaji" jsem se blíže dostal, tuším, přibližně před devíti lety. Ke konci gymnázia (třeťák, čvrťák) si jeden spolužák začal dělat do školy čaj do lahve, kterou dostal za příspěvek na běh Terryho Foxe. Předpokládám, že jsem se tehdy zeptal, cože to má, a on odpověděl, že bílý čaj. Zarazilo mě to, protože jsem vůbec netušil, že se nějaký čaj označuje jako bílý. Nastartovalo to mojí zvědavost. Dále to bylo v době, kdy se každý mladý člověk chtěl nějak odlišit, zaujmout, upozornit na sebe (hej, já jsem jiný než ti ostatní  :-)). Asi jsem si onehdy řekl, dva co pijí jakýsi jiný čaj, to ještě jde, to jsme my dva, a pak ti ostatní.

Každopádně jsem si zjistil, kde čaj koupil a po nějakém čase jsem tam zavítal. Byla to prodejna zaměřená na "zdravé věci" (potravinové doplňky, ortopedické vložky do bot a podobný materiál). Vzadu, přímo mezi dvěma okny, byl stůl se spoustou celoskleněných dóz s čaji. Postupně jsem si vybral tři čaje. Od každé skupiny, o které jsem tehdy věděl (bílý, zelený, černý), jsem si zakoupil jeden čaj. Dodnes si je pamatuji. Bílé čaje reprezentoval Bai Mu Dan, zelené Earl Grey a červené Irish Cream. S těmito třemi čaji stále dokola kupovanými jsem si vystačil asi tak další dva roky. Připravoval jsem je podle typizovaných návodů, které jsou ještě i dnes k vidění - 2 gramy čaje na 200 ml, zalít vřící vodou a nechat louhovat pět minut. Tehdy mi to i docela chutnalo. O vícenálevové přípravě jsem tehdy neměl tušení.

Poté, dnes si již netroufnu říci proč nebo co mě k tomu přivedlo (dnes bych to nazval štěstěnou), jsem si řekl, že bych chtěl kvalitnější čaj. Zcela nečekaně jsem zadal do googlu slovo čaj a nalezl tak jeden e-shop, který mě naprosto okouzlil. Tolik čajů! Začala tedy asi dva roky trvající éra prodejce Amana (škoda jen, že vzhled stránek, kvalita a nabídka čajů se za těch pět let vůbec nezměnily). Již nevím přesně kdy, ale koupil jsem si tam první malou skleněnou konvičku (cca 100ml), poté i první hliněnou (dnes již vím, že neskutečně předraženou a zbytečně velkou) a čtyři malé šálky. Z čajů jsem zůstal věrný Bai Mu Danu. Z dalších si vybavuji Yong Xi Huo Quing, který jsem dlouho považoval za nejcenější a nejkvalitnější čaj co mám. Dále si vybavuji Zlaté jehličky z černých čajů a jakousi parodii na čaj žlutý. Jistě jich bylo daleko více, ale asi mě nazaujaly natolik, abych si zapamatoval jejich jména. Zbytky nádobí, připomínající mi mé čajové začátky začátky, stále mám.

Následoval nejdůležitější skok v mém čajovém životě. V druhém semestru druhého ročníku na vysoké škole můj spolubydlící ukončil studium. V té době byl můj čajový stav následující - na koleji jsem měl jednu skleničku od přesnídávky (tehdy již uloženou v polostínu - jaký to pokrok ve skladování) napůl plnou Bai Mu Danu, hrníček a plastové sítko. Pak se přistěhoval On. Člověk, kterému vděčím za to, že jsem se v oblasti čaje výrazně posunul dopředu. Měl hodně kvalitních čajů a také jsem u něho poprvé uviděl gaiwany a další čajové nádobí a pomůcky. Spoustu teoretických informací jsem od něj získal a spoustě praktických zkušeností mě naučil. Tímto ve mě mnohonásobně znásobil touhu posunout se v čajové oblasti někam dál. Za to jsem mu velmi vděčný. Celý zbytek vysoké školy se pak nesl v duchu objevování nových čajů, nových prodejců, rozšiřování čajového obzoru a hlavně téměř nepřetržitého čajování. Nikdy nezapomenu na to, jak jsem po šestihodinovém bloku přednášek dorazil úplně vyčerpaný v osm večer na kolej, otevřel dveře a on tam již čekal a: "Dáme čaj?" A tahle věta byla často k slyšení i vícekrát za den. Rád na toto období vzpomínám.

Dnes, rok a půl po dokončení vysoké školy, se nacházím v trochu ironické situaci. Dříve jsem na kvalitnější čaje neměl dost finančních prostředků, zato času na čajování bylo dost. Nyní by finance byly, ale kvůli pracovnímu vytížení a dalším povinnostem plynoucím z "nestudentského" života, nemám na čajování tolik času kolik bych chtěl. Věřím, že se to ale změní, stejně jako se mění chuť čaje v jednotlivých nálevech.