neděle 18. listopadu 2012

Časosběr - aneb jak neskladovat čaj

Nejpřekvapivějším závěrem tohoto čajového pokusu pro mne bylo zjištění, že na čaji ponechaném až čtrnáct venku nebylo možné zpozorovat žádné změny. Toto zjištění bylo v rozporu s mým předpokladem. Dovolím si tvrdit, že je všeobecně známé, že jakýkoliv biologický materiál postupem času degraduje, čaj nevyjímaje. Otázkou zůstalo jak dlouho a za jakých podmínek je nutné ponechat čaj venku, aby bylo možné na vzhledu listu zpozorovat nějaké degenerační změny.

Tento překvapivý výsledek mohl být způsoben nebo ovlivněn několika faktory.
1) Použité čaje nebyly čerstvé ale přibližně půl roku staré. Většina látek nejnáchylnějších k degradaci mohla být již tímto procesem změněna. V lístcích pak zůstaly látky odolnější, u kterých za daných podmínek degradace neproběhla vůbec nebo alespoň natolik, aby byla okem viditelná.
2) Čtrnáct dní byla doba příliš krátká na vznik viditelných změn.
3) Zvolené čaje nebyly nejvhodnější. Díky tmavší barvě částečně zoxidovaných lístků bílé pivoňky mohly být ony změny na tomto čaji hůře zpozorovatelné, respektive tyto případné změny mohly být považovány za zoxidovanou část lístku. Do mírného žlutého odstínu laděný list Da Fangu mohl opět zakrýt hledané změny.

Každopádně rozpor mezi mým předpokladem a výsledkem čajového bádání mě donutil provést další čajový pokus. Za tímto účelem jsem v nové čajové sezóně zakoupil dvanáct gramů An Ji Bai Cha. Z mých zkušeností vím, že tento čaj stárne velmi rychle a na krásné zelené barvě jeho lístků by mělo být velmi snadné postřehnout jakoukoliv změnu. Dle informací od prodejce se ke mě čaj dostal necelé tři týdny po sklizni - obsah "náchylných látek" by tedy měl být vysoký. Dva gramy čaje byly ponechány venku 57 dní. Jako hlavní degenerační faktor označím přímý sluneční svit, který na čaj v některých dnech díky přelomu jara a léta, dopadal až sedm hodin denně. Pozadu určitě nezůstala ani vyšší teplota (slunce dokázalo čaj zahřát až na čtyřicet stupňů) a neomezený přístup vzduchu.
Původně jsem měl v plánu fotografovat čaj každé tři dny. Díky mé lenosti a zapomětlivosti byl počet "foto sezení" zredukován asi o třetinu. Díky měnícím se světelným podmínkám v kombinaci s mým fotoaparátem nebylo možné v několika dalších dnech pořídit kvalitní fotografie. Oproti původnímu plánu je počet zveřejněných fotografií poloviční. Naštěstí tento fakt neovlivnil vypovídající hodnotu tohoto pokusu.

A nyní již k oněm fotografiím. Kvůli lepšímu srovnání jsem spojil dvě fotografie dohromady. Vlevo je vždy fotografie čerstvého čaje označená jako T 0. Vpravo jsou poté fotografie čaje ponechaného venku označené jako T + číslo, které, překvapivě, udává kolik dní již byl čaj venku.


Srovnání první
Po čtyřech dnech nebylo možné zpozorovat na čaji jakoukoliv změnu. Zaměřím se zde proto na fotografii čaje čerstvého. Nelze si nevšimnout krásně syté, tmavě zelené, až "živé" barvy čajových lístků. Lístky samotné nejvyšší kvality, nelámané. Předpokládal jsem, že pokud bude možné nějakou změnu vzhledu čaje spatřit, bude to právě proměna barvy lístků.
 

Srovnání druhé
Další použitelnou fotografi se mi podařilo získat až jedenáctý den od zahájení čajového pokusu a ani po této době nebylo možné na lístcích vidět jakýkoliv rozdíl.


Srovnání třetí
Po dalších třech dnech jsem byl naštěstí při fotografování úspěšný. Relativně krátká doba uběhnuvší od předchozího srovnání byla současně dostatečná pro vznik první změny - úbytku či snad spíše vyblednutí zelené barvy. Toto vyblednutí je velmí mírné a proto se domnívám, že se mi podařilo zachytit degradační změny krátce po jejich vzniku. Lístky, kde je možné ono vyblednutí nejsnáze zpozorovat, jsou na fotografii zvýrazněny.















Srovnání čtvrté
Uběhly další dva týdny a úbytek zelené barvy je již velmi znatelný. Rozpad chlorofylu určitě není jediný proces, který v lístcích probíhá - k zachycení ostatních by ale bylo potřeba speciálního vybavení.















Srovnání páté
Po čtyřicetisedmi dnech venku z čaje téměř vymizela zelená barva - dominantní je nyní hnědá. Změna uspořádání lístků v levé části byla způsobena nechtěným drcnutím do nosného papíru v průběhu čajového pokusu.

Srovnání šesté
Za dalších deset dní byl čajový pokus ukončen. Nikoliv mnou, ale jinou osobou s dobrým úmyslem. Lístky byly mylně identifikovány jako rozmarýn a spolu s dalšími bylinkami, které se sušily opodál, uklizeny do skleniček. Naštěstí toto malé nedorozumnění vůbec nevadilo. List vpravo po padesáti sedmi dnech venku vypadá zcela "suše". Po "živosti" oné zelené barvy není ani památky. Když o tom tak přemýšlím, připomíná mi rok staré, v kůlně pozapomenuté seno. Na fotografii vpravo si lze také všimnout různého prachu, který se na nosném papíře za dobu trvání pokusu zachytil.

Otesterování
I přes nepěkný vzhled "venkovního čaje" jsem se odhodlal k jeho ochutnání a slepé srovnání s čajem, který byl 57 dní uskladněn lépe (viz bod 4 v tomto článku). Vylouhované lístky byly ochutnávajícím ukázány až poté, co řekli, který čaj je chutnější. Předpokládal jsem, že rozdíl v chuti bude stejně tak výrazný jako úbytek zelené barvy. Zmýlil jsem se. Žádný z ochutnávajích nezazanamenal na první usrknutí jakýkoliv rozdíl v chuti natož ve vůni. Odlišnost byla opravdu minimální, nakonec se ale všichni shodli, že je čaj vpravo (na fotografii níže) zaujal méně. Nikdo ale neřekl, že by mu čaj nechutnal a současně nikdo nenašel ta správná slova jak onu mírnou odlišnost v chuti popsat. Čaj vpravo jakoby postrádal doplňkové chutě na pozadí, které dotvářejí celek, ale nejsou jeho základem. Vylouhování listu zvýraznilo rozdíl ve vzhledu. List vpravo byl opravdu zcela "vyšisovaný".
Zajímavé je také zjištění, že ačkoliv jsem čerstvého čaje odměřil přesně dva gramy, tak po 57 dnech vážil tento samý čaj pouze 1,3 gramu. Skoro třetina hmotnosti lístků se někam "vypařila". Tento rozdíl je tak výrazný, že nepředpokládám, že by byl způsoben nepřesností digitální váhy, která byla "made in PRC".

Narozdíl od chuti a vůně byl rozdíl v barvě nálevů snadněji rozeznatelný.
Závěr
Výsledek tohoto pokusu doplňuje závěr předchozího. První mírné změny byly zaznamenány až po čtrnácti dnech. Čaj v předchozím bádání byl tedy "uklizen" dříve než se stačily změny objevit. V souladu s výsledkem předchozího pokusu tedy dále platí, že i poměrně krátké nevhodné uložení po chuťové stránce čaj výrazně znehodnotí a současně je velmi obtížné takovýto čaj v nevylouhovaném stavu rozpoznat. Změna v chuti se dostaví výrazně dříve než změna vzhledu. Bez dobré znalosti vzhledu co nejčerstvějšího čaje je obtížné rozeznat začínající změny, neboť tyto jsou zpočátku velmi mírné. Nebýt srovnávací fotografie vlevo, tak by vzhled čaje ještě i po 28 dnech venku mohl být s "klidným svědomím" považován za dobrý a naivně zakoupen jako "čerstvý".
Překvapilo nás, že rozdíl v chuti byl velmi mírný. Lze tedy předpokládat, že zelené barvivo (jehož změna byla nejvíce a jedině vidět) chuť zelených čajů pouze dotváří, ale není jejím základem.
Nakonec článku přidávám ještě jednu složenou fotografii. Jedná se o původní fotografii čerstvého čaje a zbytku téhož čaje, který byl téměř půl roku uložen lépe (opět viz bod 4 v tomto článku). Jak můžete vidět, tak ani mnohem vhodnější uložení čaje nezamezilo působení nepříznivých vlivů prostředí. Dokonce to vypadá, že lépe uložený čaj zestárl na stejnou úroveň jako ten "venku". Jen mu to trvalo třikrát déle a místo do světlé hnědozelené se vybarvil do tmavší okrovozelené.




středa 18. července 2012

Flying Cloud

Dózičky. Krásné na pohled. A nejen to. Při troše bádání mohou být i poučné. Tato dózička, šest let mnou vlastněná, po celou tu dobu burcovala moji zvědavost, zda vyobrazené lodě existovaly, či zda jsou jen někoho výmyslem. Vyřešit tuto záhadu jsem se odhodlal až nyní, takže připouštím, že ona zvědavost byla šest let dupána mojí leností.

Před napsáním článku, jsem si říkal, že by bylo hezké, kdybych našel alespoň nějakou souvislost oněch lodí s čajem. Nakonec jsem souvislostí a zajímavostí z historie našel mnohem více, což mě velmi potěšilo a zároveň velmi prodelšilo následující článek.

Povšimněte nádherné "jarní" zelené barvy trávy vpravo umocněné sluncem.
Nejdříve se podíváme na to, jak na mě dóza působila po dobu, kdy jsem o vyobrazených lodích něměl hlubších znalostí.
Ztvárněna líbivě. Čtyřboký, mírně zaoblený hranol. Barva pozadí ponejvíce připomínající lehce opršelou béžovou omítku, kde již zub času vytvořil více odstínů této barvy. Výrazné, černé a červené písmo upozorňující na produkt. Obraz, umístěný ve středu, ač sám nevyveden výraznými barvami, působí, částečně i vlivem neutrálního pozadí, výrazně. Zobrazuje plachetnici na širém moři probíjející se velkými vlnami. Dojem "divokosti plavby" umocňuje výrazné naklonění lodi na stranu. Jeden by si skoro přál být na palubě, schytat občas spršku vodní tříště a užívat si ten pocit momentálního vítězství nad vodou.

Na víčku zanechal zub času svůj otisk. Či snad něčí pařát?
Nyní blíže k první z vyobrazených lodí - Flying Cloud. Nejvíce se mi zamlouvá překlad Letící Mrak, ale toto slovní spojení působí trochu toporně, proto budu používat anglickou verzi - ta mi zní mnohem harmoničtěji.
Flying Cloud byla loď typu clipper. Výraz clipper nejpravděpodobněji vznikl odvozením od slovesa clip, které v dřívějších dobách znamenalo, mimo spoustu dalších významů jak už to tak v angličtině bývá, běžet nebo letět rychle. Teď už je tedy jasné, co bylo hlavní předností clipperů. Jednalo se o velmi rychlé plachetnice 19. století, které měly tři nebo více stožárů a čtvercové plachty. Kvůli rychlosti byly na tehdejší dobu po celé své délce poměrně úzké, v porovnání s ostatnimi loděmi mohly nést pouze omezené množství nákladu a měly velkou celkovou plochu plachet. Byly vyráběny především v Anglii a ve Spojených státech amerických. Méně jich bylo vyrobeno ve Franci, Nizozemí a v troše dalších zemích. Plavily se po celém světě - nejvíce ale mezi Anglií a jejími koloniemi na východě, v transatlantickém obchodě a po dobu kalifornské zlaté horečky mezi New Yorkem a San Franciskem kolem mysu Horn.
Dioráma loděnice clipperů Donalda McKaye ve východním Bostonu z července 1852. Originál k vidění ve Vědeckém muzeu v Bostonu.
Nyní se dostaneme k nejdůležitější informaci - k objasnění, proč je Flying Cloud na čajové dóze. Clippery byly určené hlavně pro obchod se sezónním zbožím, které bylo kvůli zachování čerstvosti potřeba rychle dopravit na místo určení. Nejvíce se osvědčily pro dovoz vysoce ziskového a maloobjemového zboží jako byl čaj, koření, opium, pošta. Období náhlého rozmachu clipperů začalo v roce 1843 jako důsledek rostoucí poptávky po rychlejší dopravě čaje z Číny, pokračovalo a bylo umocněno potřebou rychlého zásobování nových nalezišť zlata v Kalifornii a Austrálii v 1848 a 1851.
Podle druhu převáženého nákladu nebo cílů jejich plaveb se tyto lodě dělily na několik obecně pojmenovaných skupin. Nevýznamnější skupinou byly čínské clippery, které byly nazývány také clippery čajovými nebo opiovými. Mě osobně by nikdy nenapadlo jakýmkoliv způsobem spojit čaj a opium, ale i Vám bude toto spojení, po přečtení pár dalších řádek, jasné. Evropské obchodní společnosti zpočátku platily za čaj stříbrem. Jak ale cena stříbra postupně rostla, stával se takovýto obchod nevýhodný a čaj neúnosně drahý. Východoindická společnost proto začala vyrábět produkt, který byl číňany stejně tak žádaný jako angličany čaj, opium. V indii bylo naloženo opium, to poté směněno v Číně za čaj, na který se již čekalo v Anglii.
"Sovereign of the Seas" - nejrychlejší plachetnice jaká kdy byla postavena.
Dnes se nám to může zdát podivné, ale návraty clipperů byly očekávanými společenskými událostmi. Soutěživost mezi clippery samotnými a jejich "fanoušky" byla tehdy společenskou zálibou. Záznamy časů jejich plaveb, jakožto i další jejich úspěchy, byly oblíbenou přílohou tehdejších novin. V dobovém tisku tak bylo například k dočtení, že 31. července 1856 vyrazil clipper Challenger ze Šanghaje do Londýna s "nejhodnotnějším nákladem čaje a hedvábí, který byl kdy složen v jednom podpalubí". Někdy byla tato soutěživost až nevraživá a možná tedy i podobná současnému, občas příliš útočnému jednání čajových prodejců, které je poté přenášeno i na jejich zákazníky.
San Franciské klippery velmi často pluly kolem mysu Horn.
Životnost těchto lodí byla krátká. Málokterá brázdila světová moře déle než dvě desetiletí. Období největšího rozmachu clipperů trvalo pouhých dvacet let. "Ekonomická krize" roku 1857 utlumila obchod s dražším zbožím přepravovaným těmito loděmi. V tomto období také byly postupně zaváděny lodě na parní pohon, které byly sice výrazně pomalejší, ale na rozdíl od clipperů, které byly závislé na větru, mohly dodržovat jízdní řád. Takzvanou poslední ranou bylo otevření Suezského průplavu v roce 1869, který zkrátil cestu z Asie do Evropy pro parní lodě o polovinu zatímco pro clippery byl nepoužitelný. Poté co clippery ztratily čajový obchod, dosloužily zbývající v obchodě s vlnou mezi Anglií a Austrálií, případně v osobní dopravě. Postupný vývoj stále rychlejších parních lodí znamenal jejich opravdový konec.
Pod plnými plachtami dosahovaly tyto lodě rychlostí kolem 30 kilometrů za hodinu. V roce 1854 plul Sovereign of the Seas nejvyšší rychlostí, jakou kdy obchodní plachetnice dosáhla - 41 kilometrů zahodinu. Na počest těmto lodím mi přijde vhodné zde zmínit, že 24 hodinový vzdálenostní rekord Champion of the Seas (861 kilometrů!*) byl překonán až v roce 1984 moderním katamaránem, tedy lodí postavenou pro zábavu a závody, nikoliv pro obchod. Žádná novější, tedy ani současná, obchodní plachetnice nikdy nedosáhla lepšího výsledku.
Champion of the Seas - Východní boston, kolem 1854.
Do současnosti nám zanechaly ještě jeden překvapivý odkaz. Tvar jejich trupu s minimálním odporem využívá většina amerických letadlových lodí.
Přestože bylo těchto plachetnic postaveno velké množství, v perfektním stavu se do dnešního dne dochovala pouze jedna. Cutty Sark, postavená v roce 1869, byla jedním z posledních ale také z nejrychlejších clipperů postavených pro čajový obchod. Po celkové opravě dokončené v roce 2012 si ji můžete prohlédnou ve stavu, který co nejlépe odpovídá jejímu původnímu vzhledu, blízko Národního námořního muzea v Londýně. Dále se pak do dnešních dnů z těchto plachetnic dochovaly již jen dva trupy v různých stádiích rozkladu.
Cutty Sark očekávající náklad vlny v přístavu v Sydney kolem 1890.

Flying cloud
Flying cloud je nejslavnější clipper postavený v loděnici Donalda McKaye. Věhlas získal velmi vyrovnaným závodem s "Hornetem" v roce 1853, dále tím, že měl jako navigátora ženu a hlavně stanovením nejkratšího času plavby z New Yorku do San Francisca kolem mysu Horn.

25. dubna 1851, nedlouho po spuštění lodě na vodu, napsal v The Boston Daily Atlas Duncan McLean následující: Pokud značná délka, ostrost hran spolu s přiměřenou šířkou a výškou, přispívají k rychlosti, musí být Flying Cloud neobyčejně rychlý, protože je ve všech těchto ohledech skvělý.

"Loďopis" Flying Cloud:
15. duben 1851
Spuštěna na vodu pro Grinell, Minturn & Co. Původně byla loď postavena pro jinou společnost za 50 000 dolarů. Pár dní před dokončením ale byla odkoupena výše uvedenou společností za téměř dvojnásobnou cenu 90 000 dolarů.
Plány Flying Cloud.
2. červen 1851 až 31. srpen 1851
Pouhých šest měsíců od spuštění doplula pod velením kapitána Josiaha Perkinse Cresseyho z New Yorku do San Francisca za 89 dní a 21 hodin. 31. června urazila téměř 693 kilometrů za 24 hodin. Na začátku kalifornské zlaté horečky trvalo lodím urazit vzdálenost mezi New Yorkem a San Franciscem (téměř 30 000 kilometrů) obvykle déle než 200 dnů. Flying Cloud hned svoji první cestou tuto dobu zkrátil o více než polovinu a zároveň doplul v zatím nejrychlejším čase. Tato událost byla tučnými titulky popsána na titulních stránkách mnohých tehdejších novin.  
6. leden 1852 až 9. duben 1852
Plavba z Whampoy do New Yorku za 94 dní. 
1. prosinec 1852 až 8. březen 1853
Plavba z Whampoy do New Yorku za 96 dní. 
12. duben 1853 až 12. srpen 1853
Slavný závod s Hornetem. Hornet vyplul směr San Francisco s dvoudenním náskokem před Flying Cloud. 15. května překročil Flying Cloud rovník v rekordním čase 17 dnů od proplutí kolem Sandy Hook (písčina uzavírající z jižní strany New Yorkský záliv). Zápisy z lodního deníku těchto sedmnácti dní byly zvěřejněny v Bostonském Daily Atlasu. Dá se předpokládat, že i další články z tohoto závodu opět velmi slušně plnily stránky novin. Dovolím si označit připlutí obou závodníků do San Francisca za působivé. Přestože, vzhledem k malému rozestupu, měli obě lodě stejné povětrnostní podmínky, dokázal Flying Cloud málem vymazat náskok Hornetu. Obě lodě dorazily do San Francisca v téměř stejný čas, Hornet pouhých 45 minut před Flying Cloud.
Dobový plakát upozorňující na Hornet.
21. leden 1854 až 20. duben 1854
Plavba z New Yorku do San Francisca za 89 dní a 8 hodin**. Tímto vynikajícím výsledkem Flying Cloud vylepšil svůj vlastní, tři roky starý rekord, o dalších 13 hodin. Tento skvělý výsledek žádná plachetnice nepřekonala dlouhých 135 let, tedy do roku 1989, kdy byl na této trase ustanoven nový rekord moderní závodní plachetnicí. Dovolím si předpovědět, že je velmi nepravděpodobné překonání času Flying Cloud jinou obchodní plachetnicí. Stanovení rekordu bylo tehdy o to větší senzací tím, že lodním navigátorem byla žena, což bylo na tehdejší dobu neobvyklé. Onou navigátorkou byla žena kapitána J. P. Cresseyho Eleanor Cressey. Tato jediná plavba jim tehdy přinesla obrovskou, i když krátkodobou, jak už to tak bývá, společenskou slávu. 
20. červenec 1854 až 24. listopad 1854
Plavba z Whampoy do New Yorku za 115 dní. 
5. září 1855 až 14. prosinec 1855
Plavba z Whampoy do New Yorku za 99 dní. 
13. březen 1856 až 14. září 1856
Pod velením kapitána Reinarda doplula z New Yorku do san Francisca za 185 dní. 31. června urazila téměř 693 kilometrů za 24 hodin. Během této plavby je jí také připisováno uplutí téměř 745 kilometrů za 24 hodin.
Flying Cloud u ostrova Wight, James E. Buttersworth, 1859-1860. Převzato z Wikipedia.org. Zde nebylo možné umístit copyright tak, aby nezkazil dojem z obrazu.
10. květen 1856 až 23. červen 1856
Na cestě do San Francisca ztratila část stožárů. Opravy proběhly v Riu de Janeiru. Současně byly opraveny i tyče na podporu plachet a lanoví. 
14. září 1856 až 4. leden 1857
Zakotvení v San Franciscu. 
Duben 1857 až 8. prosinec 1859
Zakotvení v New Yorku. V roce 1858 byly znovu opraveny tyče podpírající plachty a lanoví. 
28. únor 1861 až 24. květen 1861
Plavba z Londýna do Melbourne za 85 dní. 
1862
Zakoupena společností Mackay & Co z Liverpoolu pro zamýšlené plavby do Austrálie. Místo toho byla ale dána do zástavy liverpoolské rodině Forwoodů. Nakonec plula pro společnost "Black Ball Line" Jamese Bainea mezi Anglií a Austrálií 
24. říjen 1867 až 7. únor 1868
Plavba z Gravesendu do Brisbane za 106 dní. 
5. červen 1868 až 25. září 1868
Plavba z Sydney do Gravesendu za 112 dní. 
4. červen 1870 až 30. srpen 1870
Pod velením kapitána Owena doplula z Londýna do Hervey´s Bay za 87 dní.
19. duben 1871
Poté co James Baines & Co. přestal za loď platit, přešla zpět do vlastnictví rodiny Forwoodů, která ji prodala Harrymu Smithovi Edwardsovi ze South Shieldu. Poslední roky své služby se plavila mezi Anglií a Kanadou v obchodě se dřevem.
19. červen 1874
Najela na mělčinu u ostrova Newfoundland (blízko města St Johns). Byla těžce poničena a následně prodána. 
Červen 1875
Loď byla spálena kvůli snadnému získání hodnotných, měděných a železných součástí.

Názor na "reklamní sdělení" dózy.
Jistě jste si i Vy všimli, že zde něco nehraje. Po dohledání informací o clipperech na mě působí "reklamní mišmaš" dózy úsměvně. Obsahuje spoustu faktů, které, ač samostatně pravdivé, byly splácány do takového "pelmelu", který se snaží využít všech jejich kladných vlastností současně, ačkoliv si vzájemně odporují. Prostě klasická zavádějící reklama, kterou jsem se pokusil rozšifrovat:
1) Z dózy se třeba dozvíme, že čaj byl přivezen skrz Suezský průplav a zároveň je na ní obrázek plachetnice známé pro svou rychlost. Zde je využito dvou "rychlostních informací". Průplavu, který zkrátil cestu o polovinu a rychlé plachetnice. Toto spojení tak evokuje myšlenku, že nejrychlejší loď přivezla čaj nejkratší cestou a tedy je nejčerstvější. Věřím, že spousta lidí neví, že Suezský průplav je pro plachetnice prakticky nepoužitelný a proto mohou být snadno zmateni.
2) Úsměvně působí i spojení "prvním parníkem" a obrázku Flying Cloud, tedy plachetnice a nikoliv parníku.
3) Zobrazení "San Franciského" clipperu, který se do Číny nikdy nepodíval, na čajové dóze je také poněkud zarážející.
4) Samozřejmě nesmí chybět spousta tučně napsaných superlativů. Prvním parníkem, skvělá volba, speciální výběr, nová sezóna. Zde se přiznávám, že netuším, co se skrývá pod spojením "the most extra gurio". Význam slova gurio jsem nikde nedohledal.

Zde mi přijde vhodné přirovnání k pojmu "první čaj roku", který je také často velmi volně vykládán, či snad lépe řečeno, šikovně používán tak, aby nakupujícího zmátl. Ale o tom až příště.

Před napsáním článku jsem měl obavy, zda najdu o obrázku na dózičce alespoň pár relevantních informací. Nakonec jsem se dostal do problematiky clipperů a lodní čajové dopravy mnohem hlouběji než jsem čekal a proto je článek také tak dlouhý (a to byla konečná verze zkrácena). O cliperrech a jejich spojení s čajem by toho šlo napsat mnohem více. Pochybuji ale, že by někdo takový obsáhlý článek, čí spíše již brožuru, přečetl až do konce. Snad se mi povedlo článkem výše shrnout o clipperech to nejdůležitější v přijatelném rozsahu. Jsem přesvědčen, že vzhledem k skvělým výkonům, kterých tyto lodě na tehdejší dobu dosáhly, si zaslouží nezůstat zapomenuty.

__________________________________________________________________________________
* V originálních článcích jsou vzdálenosti uvedeny v blíže neurčených mílých. Vzhledem k tomu, že se jedná o námořní vzdálenosti, použil jsem v přepočtu na kilometry námořní míle (1 námořní míle = 1 852 metrů).
** Měřeno od vytáhnutí kotvy v New Yorku po spuštění kotvy v San Francisku. V tehdejší době bylo více kritérií, podle kterých se měřily dosažené časy. Druhým nejčastějším bylo uvádění času od vyplutí z New Yorku do připlutí k San Francisku. Tehdy bylo běžné, že lodě nějaký čas čekaly před samotným přístavem než mohly zakotvit přímo v něm. Vzhledem k tomu, že v takovém případě sice loď byla již v San Franciscu, ale samotná plavba nebyla ukončena, přiklonil jsem se k uvádění časů dle prvního měřítka.

Zdroji mi byly hlavně následující články a v nich uvedené odkazy:
1) http://en.wikipedia.org/wiki/Flying_Cloud_%28clipper%29
2) http://en.wikipedia.org/wiki/Clipper
3) http://en.wikipedia.org/wiki/Hornet_%28clipper%29
4) http://en.wikipedia.org/wiki/Sovereign_of_the_Seas_%28clipper%29
5) http://en.wikipedia.org/wiki/Cutty_Sark
6) http://en.wikipedia.org/wiki/Champion_of_the_Seas

Copyright. V tomto článku je využito informací převážně z Wikipedie, otevřené encyklopedie (www.wikipedia.org). Z tohoto důvodu je veškerý text tohoto konkrétní článku uvolněn pod tímto copyrightem. Fotografie převzaté z Wikipedie jsou chráněny jejími autorskými právy. U mých fotografií jsou "všechna práva vyhrazena".

sobota 21. dubna 2012

Zkouška "užitečnosti" správného skladování čaje

Nedávno jsem si uvědomil, že ač se snažím čaj skladovat tak, aby co nejdéle udržel svoji hodnotu, nikdy jsem nezkusil, zda takovéto skladování opravdu funguje - pouze jsem přejal názor, že nevhodně skladovaný čaj je špatný. Ale jak špatný? Byl bych schopen tento špatný čaj poznat? Jak rychle trvá, než se čaj z tohoto důvodu stane špatným? Bude nechutný či snad až odporný, nebo jen třebas v chuti mdlý. Bude rozdíl v chuti, vůni, vzhledu znatelný?

Možná si řeknete, že takováto zkouška je zbytečná. Že nevhodně skladovaný čaj je špatný a basta. Kolik z Vás to ale někdy doopravdy zkusilo? Jsem stoupenec toho názoru, že i takovýto "základní výzkum" je přínosný, že se jím dají získat zkušenosti, které bude možno aplikovat na "poznej, co piješ za čaj" obecně.

Nejdříve pár slov o samotné zkoušce. Jednalo se o slepou zkoušku - poprvé jsem využil nedávno zakoupených testerů. Zkoumané vzorky jsem nasypal do testerů a za mé nepřítomnosti byly tyto promíchány - sice byly jen dvě možnosti, ale člověk prostě "nevěděl". Dvougramové vzorky čaje jsem po určitou dobu ponechal "venku". Pod tímto pojmem rozumějte nechání volného čaje na listu papíru na stole u okna. Vlhkost v místnosti odhaduji na 40 % (zimní období). Teplota oscilovala pravidelně od 22 °C  ve dne (když se zatopilo) do 14 °C (v noci, když bylo venku až mínus 20 °C). Odhaduji že třetinu dnů na čaj přibližně po dobu čtyř hodin svítil přímý sluneční svit. Takto "zpracovaný" čaj jsem poté srovnával s čajem čerstvě odváženým. Příprava standardní - dva gramy čaje v 100 mililitrovém testeru po dobu pěti minut. Který čaj je který bylo sděleno až poté, co všichni nezávisle na sobě vyslovili své názory.

Zkouška první - tradičně zpracovaný Fu Ding Bai Mu Dan sedm dní "venku"

Tohoto srovnání se zúčastnili tři osoby, dva čajomilové a jeden nečajař :-). 
Jak je možno vidět na následujících fotografiích, sedm dní "venku" nezanechalo na vzhledu suchého listu žádné pozorovatelné změny.
Vzhled listu právě vyndaného z obalu.
Vzhled listu po týdnu "venku".
Srovnání nálevů.
Barva nálevů i vzhled vylouhovaného listu shodné. Nálev vlevo voněl mnohem silněji, na můj vkus možná až příliš "drsně". Vpravo byla vůně slabší, ale mnohem příjemnější. Pouze podle vůně jsem nedokázal rozhodnout, který čaj je lepší. Obě měly něco do sebe. Nakonec jsem se rozhodl pro pravý šálek, protože mám ráději jemnější čaje. Nelze říci, že by vůně vlevo byla nějak odporná, jen na mě byla pouze příliš silná.
Chuť nálevu vlevo mnohem výraznější, pro mě až příliš do hořka. Charakter pivoňky byl stále přítomen. Vpravo opět méně výrazná, jemnější. Opět jsem se přiklonil k pravému šálku – zde rozhodněji než u vůně. Čaj vlevo byl na mě příliš silný.
Druhý čajomil se přiklonil k šálku vlevo. Udával, že mu chuť tohoto šálku přijde mnohem více ovocnější, po meruňkách. Nečajař se přiklonil k šálku vpravo. Šálek vlevo by si dal prý jen na "nakopnutí".

Na fotografii výše je čaj nechaný "venku" vlevo, čaj čerstvý vpravo. Na rozdílnosti čajů se shodli všichni účastníci. Dvakráte byl označen za lepší čaj čerstvý, jednou byl označen čaj ponechaný "venku".

Zkouška druhá - tradičně zpracovaný Huang Shan Ding Gu Da Fang sedm dní "venku"

Sestava ochutnávajících nezměněna. Vzhled listu po týdnu "venku" opět bez výrazných změn, stejně tak vůně. Fotografie listu po určité době "venku" u všech následujících zkoušek jsou celkově světlejší. Bohužel nedisponuji místností, kde bych mohl nějak ovlivnit světelné podmínky. I přez tento nedostatek je ale ze všech dvojic fotografií možné posoudit, zda došlo nebo nedošlo ke změně vzhledu listu.
Vzhled listu právě vyndaného z obalu.
Vzhled listu po týdnu "venku".
Srovnání nálevů.
Již při slívání bylo zřejmé, že barva nálevu vlevo je mnohem tmavší, což je naštěstí viditelné i na fotografii. Rozdíl ve vůni byl u Da Fangu mnohem výraznější než u Bai Mu Danu. Při této zkoušce jsem měl jasno hned po prvním přičichnutí. Nálev vlevo opět voněl sice výrazněji ale hořce. Vím, že spojení hořká vůně je trochu podivné, ale mám tím na mysli to, že ihned po přičichnutí mi bylo jasné, že chuť nálevu bude hořká.
Dle mých poznámek byla chuť čaje vlevo opravdu, cituji, fakt dost hořká až svíravá. Vůně nálevu pravo byla mnohem jemnější, méně výrazná, trochu do sladka. Chuť vpravo nesla také stopy hořkosti - oproti nálevu vlevo to byl ale čaj docela dobře "pitelný".
Zde mi jednoznačně více chutnal čaj vpravo. Druhý čajomil se rozhodl setrvat v opozici a zvolil čaj vlevo (sice hořký, ale poskytující mnohem více chutí). Nečejaři se do opozice nechtělo a ze stejných důvodů jako já se přiklonil k čaji vpravo.

Závěr totožný s první zkouškou. Na fotografii výše je čaj nechaný venku vlevo, čaj čerstvý vpravo. Na rozdílnosti čajů se shodli všichni účastníci. Dvakrát byl označen za lepší čaj čerstvý, jednou byl označen čaj ponechaný venku.

Zkouška třetí - tradičně zpracovaný Fu Ding Bai Mu Dan sedm dní "venku"

Oproti minulé ochutnávce žádná změna jak v počtu a složení ochutnávajících tak ve vzhledu listu po týdnu "venku".
Vzhled listu právě vyndaného z obalu.
Vzhled listu po týdnu "venku".
Srovnání nálevů.
Jen krátce. Barva nálevů totožná, chuť a vůně nikoliv. Sjednotilo se hlasování ochutnávajících - druhému čajomilovi se již pravděpodobně nelíbilo v opozici a tudíž všichni shodně označili za lepší nálev ten vpravo z naprosto stejných důvodů, které jsou již popsány u první a druhé ochutnávky, takže jejich popis by byl jen ztrátou času.
Druhá a třetí ochutnávka proběhla ve stejný den - bylo taktéž zjištěno, že rozdíl v chuti a vůni nálevů je u Bai Mu Danu mnohem méně znatelný než u Da Fangu.

Závěr - čaj nechaný venku je opět ten vlevo. Všichni ochutnávající označili za lepší čaj vpravo, tedy lépe skladovaný.

Zkouška čtvrtá - tradičně zpracovaný Huang Shan Ding Gu Da Fang čtrnáct dní "venku"


Vstupní data v oblasti ochutnávajících a vzhledu listu opět oproti předcházejícím zkouškám nezměněna.
Vzhled listu právě vyndaného z obalu.
Vzhled listu po čtrnácti dnech "venku".
Srovnání nálevů.


Po přečtení předchozích zkoušek výsledky této snad již nikoho nepřekvapí. Barva nálevů velmi podobná - nálev vlevo je ale přeci jen o odstín tmavší, což je trochu patrné i na fotografii. Rozdíl v barvě je každopádně mnohem méně znatelný než u první zkoušky Da Fangu. Chuť  a vůně: v nálevu vlevo opět "hořčák", vpravo čaj jemnější, celkově lepší z důvodů zcela shodných s druhou zkouškou popsanou výše. "Zamíchávač vzorků"  na nás pravděpodobně prováděl nějaký svůj vlastní experiment, neboť čaje opět nebyly prohozeny. Čaj nechaný venku je vlevo, čaj čerstvý vpravo.

Přeci se jen jednalo už o čtvrtou zkoušku, takže ochutnávající již měli jistou sumu zkušeností a poznatků z předchozích ochutnávek. Opět panovala naprostá shoda v tom, že nálevy jsou rozdílné a že nálev vpravo je lepší.

Zkouška pátá, poslední - tradičně zpracovaný Fu Ding Bai Mu Dan čtrnáct dní "venku"

Vzhled a vůně suchého listu opět bez rozdílu. Oproti minulým zkouškám došlo k obměně ochutnávajících. Stal jsem se menšinou neboť mě doplnili dva nečajaři.
Vzhled listu právě vyndaného z obalu.
Vzhled listu po čtrnácti dnech "venku".
Srovnání nálevů.
Ani poslední zkouška se nelišila od předchozích. Poprvé u Pivoňky byla zpozorována rozdílná barva nálevů - vlevo tmavší. Opět nastala shoda, že nálevy jsou v chuti a vůni rozdílné. Důvody rozdílnosti totožné s první zkouškou. Já a jeden nečajař jsme označili chutnějším čajem ten vpravo, druhý nováčkovský nečajař ten vlevo. "Zamíchávač vzorků" pokračoval ve své hře "zblbnutí nás" a proto i popáté nebyly čaje prohozeny, tedy čaj nechaný venku je vlevo, čaj čerstvý vpravo.


Závěry plynoucí z provedených zkoušek.
Zde se pokusím shrnout, jaké poznatky jsem díky provedeným zkouškám získal, vypozoroval. Abych se vyhnul přím, které může vlastní názor v oblastech čajových velmi snadno vyvolat, popíšu je zcela z mého pohledu. Je tedy pouze na Vás, zda se se mnou shodnete, vyvodíte si vlastní závěry, či zda nad článkem "mávnete rukou". Nejpřínosnější by ale bylo, kdyby Vás článek inspiroval k provedení vlastních zkoušek - osobní zkušenosti jsou často kvalitnější než ty přenesené.

1) Vzhled a vůně nevylouhovaného listu.
Zde se musím přiznat, že před provedením zkoušek, jsem měl předpoklad, že jedno a dvoutýdenní nevhodné uložení zanechá na listu snadno pozorovatelné změny. Zkoušky tento můj předpoklad zcela vyvrátily, potvrdily pravý opak. I přes důkladné zkoumání fotografií "před a po" jsem neobjevil jakýkoliv sebemenší rozdíl ve vzhledu listu. Vůně listu nechaného "venku" byla vždy slabší, ale rozhodně nešla označit pojmem vyčpělá a taktéž neobsahovala žádné negativní složky.

Z výše napsaného pro mě vyplývá, že nejsem pouze podle vzhledu listu schopen poznat čaj, byť i jen relativně krátkou dobu, nevhodně skladovaný. Nepoctivý prodejce by mi mohl nakukat cokoliv a já bohužel nemám jediné objektivní vodítko, které by mi mohlo napovědět, že mě mystifukuje.

2) Vzhled a vůně vylouhovaného listu.
Zde jen krátce. Ve vzhledu opět není možno zpozorovat jakoukoliv odlišnost. Z vůně listu nevhodně uloženého čaje je již možno získat první indícii, která napoví, že něco není v pořádku.  Odhaduji, že tak z třetiny je tvořena pouze "hořkostí". Není to tak výrazné, ale s trochou snahy rozpoznatelné. Že by Vás ale odpornost vůně udeřila do nosu a měli jste hned jasno, že "tenhle čaj ne" to tedy doopravdy ne.

3) Chuť nálevů.
Nejdůležitější kritérium. Ač jsem to nečekal, rozpoznat všechny vzorky bylo poměrně snadné. Možná je to příliš zjednodušený popis, ale nevhodné uložení čaje "zhořklo, ztrpklo" a to dosti výrazným způsobem. Myslím, že zde nemá cenu popisovat, že hlavní byl tento negativní tón na pozadí doprovázený tímto odporným tónem, který v dochuti přešel ještě do něčeho horšího. Čaje nebyly chutné a to je hlavní. Navíc si myslím, že pojem hořkost je dostatečně vypovídající.
Vzhledem ke skutečnosti, že i poměrně krátké nevhodné uložení po chuťové stránce čaj výrazně znehodnotí a současně je velmi obtížné takovýto čaj v nevylouhovaném stavu rozpoznat, mohu být nepoctivým prodejcem velmi snadno pomýlen. Tento prostý fakt potvrzuje, že od neprověřených prodejců je lepší nejdříve zakoupit vzorky. Jejich "otesterování" poté prozradí mnohé. Raději dvakrát zajít do kamenného obchodu, nebo dvakrát zaplatit poštovné než být poté smutným vlastníkem nedobrého čaje.
Velmi mne potěšilo, že všichni ochutnávající, ať již měli jakékoliv čajové zkušenosti, vždy uvedli, že připravené nálevy jsou rozdílné. Ani v jednom případě se nestalo, že by nálevy byly označeny za chuťově nerozlišitelné. Z výše uvedeného lze vyvodit nejobecnější ale současně i nejdůležitější závěr. Nevhodně skladovaný čaj se v chuti a vůni odlišuje od čaje správně skladovaného. Toto zjištění si dovolím označit za objektivní. S tím zda je špatně skladovaný čaj pro všechny chuťově horší to již tak jednoznačné není. Zde záleží na subjektivních chuťových preferencích každého jedince. Osobně znám přinejmenším jednoho člověka, který by vždy raději sáhl po hořčím čaji. V číselném vyjádření byl při mých zkouškách dobře skladovaný čaj označen za chutnější v 80 procentech.

4) Odlišnosti bílého a zeleného čaje.
Ze zkoušek vyplynulo, že výraznost "zhořknutí" se u zeleného a bílého čaje výrazně lišila. Dovolím si odhadnout, že rozdíl byl u zeleného čaje dvojnásobný. To koresponduje s všeobecně známou skutečností, že zelené čaje ztrácí kvalitu španým skladováním velmi rychle z důvodu, že jsou to v podstatě "jednoletky". Bílý čaj toho vydrží trochu více.

5) Barva nálevů.
Zajímavé je, že barva nálevů se lišila pouze ve třech případech. Dvakráte u Da Fangu a jednou u Bai Mu Danu. U Bai Mu Danu nepovažuji toto zjištění za nějak vypovídající. Shodou okolností jsem mohl nabrat vzorek, kde bylo trochu více oxidovaných lístků, které způsobují tmavší barvu. K prokázání zda barva špatně skladovaného bílého čaje je tmavší by bylo potřeba provést mnohem více zkoušek (z důvodu nemožnosti nabrání zcela totožně oxidovaného vzorku), než budu kdy ochoten provést. Raději dobře uskladním a vypiji.
Jednoznačnější výsledek jsem získal u Da Fangu. U tohoto čaje byla barva nálevu špatně uloženého vzorku tmavší v obou případech. Zelený čaje není vůbec oxidovaný, proto vylučuji možnost nabrání zoxidovanějších lístků. Tmavší barva v tomto případě může poukazovat na změny, které v lístcích proběhly (oxidace kyslíkem apod.).

Slovo závěrem.
Celou tu námahu hodnotím kladně - vymanil jsem se ze skupiny lidí, kteří ví, že špatné skladování ničí čaje, protože přejali tuto všeobecně známou skutečnost, a přesunul jsem se do skupiny lidí, kteří to ví taky, protože to zkusili :-). A osobně získaných zkušeností si cením mnohem více než těch přejatých.

pátek 23. března 2012

První jarní čaj

Dnes již má,
v co dlouho snil,
zelená v bílé,
již jen pár chvil.

Vůně zlehka zaklepe,
život zazurčí,
jen chvíli zmatek,
pak vidí a cítí, určí.

Žlutavý východ slunce,
mlhou zakrytý,
chmýří v reji dovádí,
a prvá již se nestydí.

Zcela pohlcen,
záplavou vjemů,
souhra všeho,
teď jen jemu.

A cesta opět utíká.

neděle 26. února 2012

Skladování čaje - nepříznivý vliv prostředí

Obecně je známo, že čaji nejvíce škodí světlo, vzduch a vlhkost. Degradaci čaje dále urychlují "mastnota", teplo a zlomkovost lístků. Raději připomenu, že tento článek je psán z pohledu čajů, jejichž zásadní vlastností je čerstvost, a čajů, které se mohou vyvíjet k lepšímu, pokud jsou co nejlépe odloučeny od vnějšího prostředí (viz. i druhý odstavec v tomto článku).

Jak ale tyto vlivy čaji škodí? Čím způsobují změnu z chutného na nedobré?

Odborně přesnou odpověď by nám poskytl jistě nějaký fyzik nebo biochemik. Domnívám se ale, že ač by tato odpověď byla věcně správná, podrobná a jistě zajímavá, pro účely tohoto blogu by byla až moc "vědecká". Na následujících řádcích tedy zmíním pouze můj (doufám, že co nejvíce správný) laický pohled na tuto problematiku. Pokud zde nějaký náhodný návštěvník tohoto blogu a zároveň odborník ve výše uvedených oblastech nalezne "do očí bijící krávovinu", budu rád za jeho připomínky.

1) Světlo.
Světlo má vlastnosti redukčního činidla. To znamená, že má schopnost chemicky pozměnit látky v čaji. Čaj degraduje tím způsobem, že chtěné látky v čaji (aromatické, rozpustné ve vodě) chemicky pozmění nebo umožní jejich změnu na látky nechtěné (nerozpustné ve vodě, senzoricky nepříjemné).

2) Vzduch.
Obdobně působí na čaj 21 % vzduchu, neboli kyslík. Kyslík je oxidační činidlo. Oxidace je chemicky proces opačný než redukce, ale z "pohledu čaje" je výsledek stejný - látky chtěné jsou změněny na látky nechtěné.

3) Vlhkost.
Správně zpracovaný čaj by měl obsahovat kolem 5 % vody. Pokud se takovýto čaj ocitne v prostředí s vyšším obsahem vody, stane se z něho v podstatě "pohlcovač vlhkosti". Vyšší obsah vody může urychlit enzymatické změny čaje (aktivace zbylých enzymů v lístcích). Dále způsobí degradaci (rozpad) tkání samotných čajových lístků. Společně s vodou čaj absorbuje i případné vůně či zápachy prostředí. Vlhké čajové lístky jsou také ideálním prostředím pro množení bakterií či plísní. Čím větší podíl vody v čajových lístcích, tím vyšší je i  šance na vznik radiolýzy vody.

4) Teplota.
Vyšší teplota urychluje všechny výše zmíněné způsoby degradace čaje - nejvíce pak zbytkovou enzymatickou aktivitu. Pro běžného čajomila je velmi obtížné (a dovolím si říci i zbytečné) tento vnější vliv omezit. V poslední době se rozšířila móda skladovat čaj v prodejnách (ale už i v čajovnách) v chladících boxech. Takovéto skladování je, dle mého názoru, jakžtakž odůvodnitelné u zelených čajů a světlých olongů. Na internetu lze nalézt spoustu doporučení - nejvíce se jich ale shoduje na nastavení teploty kolem šesti stupňů Celsia (v případě mrazáku pak na mínus dva stupně). Troufnu si říci, že je dokázáno, že takovýmto skladováním je možno prodloužit životnost zeleného čaje na rok až dva. Zdá se mi ale zbytečné skladovat zelený čaj po dobu dvou let, když je každý rok k mání čerstvý. Nemusím snad připomínat, že v chladícím boxu je degradace čaje pouze zpomalena. Probíhá dál a čaj rok takto skladovaný bude horší než čaj čerstvý. Pak je tu i další zádrhel, který je, dle mého názoru, mnohými uživateli chladících boxů nedostatečně zohledněn. Co se stane, když v zimě otevřete okno? Orosí se. Dnes bylo venku šest stupňů, tedy jako v chladícím boxu, a okno se mi zcela orosilo za třicet vteřin. To samé se stane s čajem vyndaným z boxu. Kdekoliv na chladném obalu a i na samotném čaji se začně srážet voda. Množství vlhkosti, kterou takto čaj do sebe absorbuje, není vysoké. Pokud je ale ve frekventovaném obchodě čaj z boxu vyndán třebas dvacetkrát denně jistě mu to neprospěje. Nejvíce vody se vysráži samozřejmě ve svrchní vrstvě čaje, který, takto navhlčený, si pak odnesete domů. Čaj skladovaným v chladu také po jeho přemístění do běžné teploty rychleji degraduje. Proto je lepší kupovat "chlazený" čaj po menších množstvích a ta, co nejrychleji vypít, než koupit třebas sto gramů a ty pak doma čtvrt roku dále skladovat.
Pro skladování čaje v mražácích, které mroží, platí obdobná pravidla. (Informace pro ty, co se teď diví - předcházající věta je vtip, který pochopí přesně jeden človek, ale i přesto mi stojí zato to tak napsat). Čaj v nich degraduje ještě pomaleji a proto vydrží ještě déle. Vzhledem k nižší teplotě se na čaji vysráží ještě více vody. Doporučuji proto čaj hned neotvírat, nechat vysrážet vodu na obalu a čaj vyndat až poté, co se srovnají teploty - tento postup bohužel není možno praktikovat v čajovém obchodě. Takto skladovaný čaj po vyndání degraduje samozřejmě ještě rychleji než ten z chladících boxů. Doporučuji proto co nejrychlejší spotřebu.
Jsem přesvědčen, že u ostatních druhů čajů (bílé, tmavé olongy, červené) nepřináší skladování v chladu žádný přínos. Skladovat v mrazáku pchu-er by pak napadlo snad jen "čajového neználka".

5) Mastnota
Musím se přiznat, že o nepříznivém vlivu "mastnoty" na kvalitu čaje jsem donedávna nevěděl. Dle dostupných informací mastnota působí stejně jako světlo nebo vzduch. Obsahuje totiž látky, které pokud ulpí na čaji, jsou schopné pozměnit látky chtěné na nechtěné. Dále jsem se dočetl, že tento proces, jakmile jednou začne, běží nepřetržitě dál - neboli začne tam, kde mastnota ulpěla a poté se nezadržitelně šíří v čaji dál. Nevím jak Vy, ale já se tedy mastnýma a zpocenýma rukama každý den "jen tak pro radost" v čaji nepřehrabuji a zároveň čaj neskladuji nad sporákem, kde k němu, v chvílích nudy při smažení masa, přivoňuji. Možná tedy proto mě samotného nikdy nenapadlo nad touto problematikou uvažovat.

6) Zlomkovost lístků.
Čím více je čaj zlomkový a rozlámaný, tím větší má povrch. A čím větší má čaj povrch, tím větší prostor poskytuje pro působení vlhkosti a oxidačních a redukčních činidel. Ve srovnáni s výše uvedenými bude vliv tohoto faktoru minimální, ale pro úplnost výčtu ho zde uvádím. Navíc jsem také přesvědčen, že pokud někdo uchovává čaj na delší dobu, bude to spíše nějaký kvalitní celolistový než kdejaká čajová drť nebo prach (vyjma matchy samozřejmě :-).

Tak máme za sebou opět jeden teoretický článek. V brzkém budoucnu mám v plánu související praktický pokus (již zveřejněn zde), tak uvidíme, zda je to vnější prostředí k čaji opravdu tak "zlé".

Jen ten kyslík se mi nepodařilo zvýraznit.



neděle 5. února 2012

Fotografování čaje

Kdo by byl řekl, že je to tak obtížné? Já tedy ještě tak před měsícem nikoliv. Ještě trochu upřesním - obtížné je to pro ty, co chtějí, aby výsledné fotografie měly co nejlepší popisnou hodnotu. Pokud se spokojíte s napůl rozmazanými fotografiemi, kde jsou výsledné barvy pozměněny nevhodnými světelnými podmínkami, tak se vám jistě fotografuje lépe nežli mě. Jenže já prostě chci a chci :-), aby ty fotografie byly dokonalé. A této dokonalosti je velmi obtížné dosáhnout - zvláště pokud disponujete, jako já, fotoaparátem za tisíc korun s objektivem, jehož světelnost nejlépe vystihuje slovo temnost, a funkcí makro, s kterou když potřebujete něco vyfotografovat na "makro vzdálenost", tak nezaostří :-).
 Aby byla fotografie dobrá, je potřeba dostatek přírodního světla. Tento fakt trochu koliduje s tím, že nejraději čajuji večer. A i když se měsíc a hvězdy snaží svítit seč mohou, nestačí to.
Na malém displeji fotoaparátu také není možné zhodnotit kvalitu fotografie. Někdy na něm ani není poznat rozmazanost. Jenže počítač s dostatečně velkým monitorem mám v místnosti, kde není vhodné světlo ani ve dne, ale ve které zároveň nejraději čajuji. Pokud mám tedy náladu něco vyfotografovat, dostávám se do úsměvné situace. V místnosti č. 1 čajuji, poté běžím do místnosti č. 2 fotografovat. Obvykle zaberu vhodnou kompozici na deseti fotografiích a běžím do místnosti č. 1 na počítači zjistit, jak se vyvedly. Obvykle zjistím, že se nevyvedly, tak běžím, na mysli se snahou zlepšit to, co se předtím nepovedlo, zpět do místnosti č. 2 pro dalších deset fotografií. A tak pořád dokola, dokud nemám fotografii se kterou jsem spokojen. Občas je to pěkné "kardio cvičení".
Celé výše uvedené kolečko by se dalo shrnout zápisem 1:5:50. Z padesáti fotografií je pět ucházejících, ale pouze s jednou jsem opravdu spokojen. Zbývající uvolní místo na paměťovém médiu dalším pokusům.
Jistě si řeknete, proč ten "pobíhač sem a tam" nevyfotografuje vše rovnou stokrát. To je jistě také možnost, ale velmi často zjistíte, že máte všechny fotografie třeba pootočené o tři stupně doprava a ve výsledku nepůsobí dobře. Tak jdete na věc znovu, tuto chybu opravíte, a při kontrole dalších deseti fotografií objevíte jinou. A, opakuji, tak pořád dokola k Vaší plné spokojenosti.
Vylouhované čaje je také vhodné fotografovat v určitém okamžiku. Nesmí být ještě moc mokré, aby neodrážely světlo, a zároveň nesmí být už moc suché - ty jsou pak takové mdlé. Pokud tedy chcete vyfotografovat roztříděný obsah gaiwanu, je potřeba si máknout, aby nedošlo k prošvihnutí onoho okamžiku.
Také doporučuji fotografovat vše najednou. Rozhodně si nenechávejte nic na zítřek. Fotografie v tomto článku jsem schválně nedostatkem přírodního světla zabarvoval do žluta. Přijdou mi tak vhodnější k článku. Jenže v místnosti jsem neměl žádnou prachovnici, bylo už pozdě večer a byl jsem líný pro ní běžet. Nastavení umělého světla, umístění moře, všechno jsem nechal tak jak bylo. Jenže druhý den se prostě fotografie prachovnice nechtěly zabarvovat do žluta i přesto, že podmínky byly totožné. Nakonec se do žluta povedly dvě fotografie z šedesáti sedmi. Šedesát jich bylo rozmazaných, takže jsem měl i štěstí, že ta, co jsem potřeboval, nebyla. Uf.

Když se ale fotografie povedou, tak to stojí za to.

Taky Vás tato fotografie jakoby vtahuje dovnitř?

neděle 8. ledna 2012

Skladování čaje - nádoby a obaly - mé zkušenosti

O skladování čaje toho bylo již napsáno hodně a proto se o této oblasti zmíním jenom stručně, v obecné rovině a na základě mých zkušeností.

Následující článek popisuje skladování čajů, u kterých je cílem uchovat jejich "čerstvost" a které časem ztrácejí na kvalitě. Týká se tedy hlavně čajů zelených a snad i žlutých (o této skupině toho mnoho nevím). Uvedené skladování je možno aplikovat i na čaje, jejichž vlastnosti se časem mohou vyvíjet k lepšímu, pokud jsou uchovávány mimo hrozby uvedené níže (čaje bílé, olongy, červené). Tento typ skladování je naopak naprosto nevhodný pro čaje, které ke svému zrání potřebují přiměřenou vlhkost a výměnu vzduchu (pchu-ery, snad i čaje typu liu-an - o této skupině jsem se ale dozvěděl poměrně nedávno a nevím o ní zhola nic). Skladování těchto čajů se pokusím popsat, až si v něm sám udělám pořádek.

Považuji za vhodné na začátku připomenout všeobecně známé a to sice to, co čaji nejvíc škodí. Obecně je to světlo, vlhkost a vzduch. Škodlivé vlivy těchto tří hrozeb můžem výrazně snížit skladováním čaje ve vhodné nádobě. Ideální nádobou pro skladování čaje by měla být taková, které zabrání, pokud možno co nejlépe, průniku světla, vlhkosti a vzduchu k čaji. Popis praktické zkoušky, co tyto hrozby s čajem skutečně provedou, je k přečtení zde.

A druhá poznámka na začátek. Čaj je lepší skladovat ve větším množství pohromadě. Obecně řečeno, více dobře skladovaného čaje pohromadě si vytvoří "jakési vlastní mikroprostředí", ve kterém lépe odolává nepříznivým vlivům.

1) Papírové sáčky
Ještě před takovými pěti, šesti lety bylo běžné prodávat čaj v klasických papírových sáčcích. Pro prodejce nejlevnější způsob. Jistě zde nemusím zdůrazňovat, že papírový sáček neochrání čaj ani před jednou z výše uvedených hrozeb. Papírový sáček je možno tolerovat v kamenném obchodě jako nejjednodušší způsob, jak zakoupený čaj přepravit domů, kde bude uskladněn vhodněji. Dovolím si zde zmínit ještě jednu poznámku. U e-shopů nelze papírový sáček tolerovat. Stalo se kdysi, že jistý e-shop, poslal zásilku asi sedmi čajů poštou v papírových sáčcích. Pošta balíček doručila asi za tři dny - to by čaje jistě vydržely i v papírových sáččích, kdyby ovšem mezi nimi nebyl jeden ovoněný jasmínem. Po otevření balíčku byly všechny čaje ovoněné jasmínem :-). Problémem bylo, že i když po týdnu již z čajů jasmín cítit nebyl, při přípravě, když se čaj po zalití rozvoněl, bylo možné jasmín jako jednu ze složek na pozadí vždy bezpečně určit. Chápete, že tato skutečnost nebyla potěšující. Dnes však již většina e-shopů používá standardně lepší způsoby balení čajů, tudíž v blaho všech doufám, že tato historka bude působit dnes již spíše úsměvně.
Klasické papírové sáčky, které zná asi každý čajomil
2) Sklenice, prachovnice různých typů
Asi po půl roce mého "čajového života" jsem přešel na skladování ve skleničkách od přesnídávek. Kromě toho, že občas čaj poté voněl třeba po meruňkách, mrkvi nebo třeba jablkách, samozřejmě čiré sklo průniku světla nezabrání. Proti vlhkosti a vzduchu chránily dobře, to je jasné. Vzhledem k faktu, že je jedno, jestli je čaj znehodnocen vlhkostí, světlem či vzduchem - takový čaj již nebude dobrý, jakékoliv průhledné materiály ke skladování nedoporučuji. V případě nouze by šlo tolerovat uskladnění čaje v zatmavené prachovnici (nejčastěji hnědé), ale i ty světlo propouští. Takové prachovnice by bylo dobré dále ještě uskladnit v šuplíku, či skříňce, kam se světlo nedostane. Možné je také obalení prachovnic hliníkovou folií. Jakožto člověku, který má rád jednoduché a funkční věci, mi tento způsob přijde již trochu "mimo mísu". Dalším problémem prachovnic je to, že mají úzké hrdlo. Upřímně si nedovedu také představit, jak pak z takové prachovnice "vyklepat" třeba kvalitní Bai Mu Dan nebo sedmicentimetrové lístky Tai Ping Hou Kui bez jejich významného poškození. Jsem přesvědčen že skladovat čaj v prachovnicích není ideální a je to komplikované. Navíc existují lepší způsoby.
Prachovnice - jinou jsem doma nenašel. Dále mi nepřišlo vhodné na jedné fotografii zachytit Cha Bu a "kakao", tak jsem alespoň přidal nenápadný čajový lístek
3) Dózy různých typů
Asi po dvou letech jsem začal používat dózy. Upřímně, tehdy jsem je nezačal používat pro jejich lepší skladovací vlastnosti (protože tehdy jsem nevěděl, že třeba světlo čaj ničí), ale proto, že se mi více líbily než skleničky od přesnídávky. Dnes mi to přijde již úsměvné. V případě dóz hodně záleží na jejich typu. Existují papírové dózy s potiskem zvenku a uvnitř s hliníkovou vložkou, které jsou téměř hermetické. Velmi kvalitní jsou také celokovové dózy s dvěmi víčky (zde nutno podotknout, že vnitřní víčko někdy těsní tak dobře, že je až obtížné ho vyjmout). Na druhou stranu existují i dózy, které mají pouze jednoduché víčko, které zase netěsní skoro vůbec. Jednou jsem dokonce dostal i pěknou dózičku s odklápěcím víčkem. Tehdy mi ani nevadilo, že patent na odklápění je tak "dokonalý", že v místě uchycení víčka vytváří do dózy dvě díry velikosti přibližně čtyř milimetrů čtvereřních každá. Později tento problém vyřešilo odstranění patentu, neprůsvitný papír a izolepa. Zjistit, zda dóza těsní je velmi jednoduché. Vložte dózu naplněnou čajem do polyetylenového sáčku a ten uzavřete. Nechte stát pár dní. Pokud po otevření sáčku ucítíte vůni čaje tak dóza těsní špatně. Problematická je i kapacita dóz. Většina dóz se vyrábí na 100 gramů čaje a méně. To ale neznamená, že se do nich vejde 100 gramů každého čaje.  V případě velkolistých, nerolovaných čajů se do takové dózy vejde tak 50 gramů čaje, v případě čajů rolovaných klidně i 150 gramů. Dnes si již objednávám třeba i 500 gramů jednoho čaje a takové nmnožství se v jedné dóze skladuje velmi obtížně. Proto dnes na dózách oceňuji spíše hodnotu dekorativní než hodnotu skladovací.
Klasická jednovíčková dóza
Dobře těsnící kovová dóza s dvojitým uzávěrem
Dobře těsnící dóza s pákovým uzávěrem
4) Opakovaně uzavíratelné sáčky ("aluminizovaný plast" + možné další vrstvy)
Zde je nutné také zmínit, že ani v této kategorii není sáček jako sáček. V současné době se používají dva typy opakovaně uzavíretelných sáčků. Kvalitativně nesporně horší jsou sáčky z "aluminizovaného plastu". Tyto sáčky jsou z umělé hmoty, ve které jsou zataveny kousky hliníku. Velkým problémem těchto sáčků je to, že ačkoliv na první pohled vypadají jako ty kvalitnější, tak na rozdíl od nich propouštějí světlo. A to docela dost světla, což je závažným nedostatkem. Nejčastější verze těchto sáčků se skládá z jedné vrstvy aluminizovaného plastu a vrstvy papíru na bocích. Dno vrstvu papíru nemá. Subjektivním odhadnuto dno propouští 25 % světla, boky pak díky přidané papírové vrstvě 10 %. Tyto hodnoty nejsou příliš vysoké z hlediska matematického, ale z hlediska skladování čaje je považuji za alarmující. Jak tyto sáčky poznat? Za prvé se nekrabatí a nedrží tvar promáčklin jako sáčky s jednolitou vrstvou hliníku. Za druhé pokud se skrz ně podíváte ve tmě na bodový zdroj světla uvidíte jak prosvítají. Jak jednoduché. Na dlouhodobé skladování nedoporučuji.
Opakovaně uzavíratelné sáčky propouštějící světlo. Tento jejich nedostatek bohužel nejde nafotografovat. Na první pohled vypadají totožně jako ty kvalitnější.
5) Opakovaně uzavíratelné sáčky (plast-hliník-plast)
A máme tu vítěze. Alespoň podle mně. Dokonale ochrání jak před světlem, tak před vzduchem a vlhkostí. Většina prodejců je dnes využívá, takže je dostanete zadarmo k čaji. Znovuzavíratelný patent je velmi praktický a rychlý. Dají se dobře vymýt i od čajového prachu a poté znovu použít - je mi líto je vyhodit a navíc díky jejich vrstevnatému složení nejsou dnes recyklovány (je jich málo nato, aby se jejich recyklace ekonomicky vyplatila) a na skládce vydrží hodně dlouho. Jejich znovupoužitelnost mě hodněkrát zachránila, když jsem někomu chtěl dát na cestu vzorek čaje a nebyl jsem na toto připraven. Navíc se do větších vejde klidně i půl kila čaje. Mezi jejich nevýhody může patřit malá "fyzická odolnost" - tím myslím, že pokud si vám někdo omylem na sáček s čajem sedne, tak vám čaj nadrtí. To se ale snad moc často nestává. Dále je potřeva dávat pozor na poškození hliníkové vrstvy - hlavně v často namáhaných místech sáčku po nějaké době praskne. Po spotřebování čaje se podívejte sáčkem proti světlu. Pokud bude jako cedník, tak ho samozřejmě již nepoužívejte. Pokud s nimi ale zacházíte alespoň trochu opatrně, tak hliníková vrstva vydrží docela dlouho (2 či 3 roky). Zde si dovolím ještě upozornit, že je dobré kontrolovat, zda jste sáček opravudu uzavřeli. Občas se stane, že uzávěr do sebe nezapadne, i přesto, že "pohmatově" jste si jistí, že uzavření proběhlo úspěšně. Pro někoho jsou tyto sáčky taky málo ozdobné - to je pravda. Já upřednosťnuji ale raději jejich praktičnost a lepší ochranu čaje, než dekorativnost a proto jsou pro mě tyto sáčky na skladování čaje ideální.
Opakovaně uzavíratelné sáčky, které taky zná každý čajomil
Závěrem si dovolím zmínit, že jistě existuje mnoho dalších způsobů jak a v čem uchovávat čaj, ale výše uvedené jsou nejznámější a nejpoužívanější a každý začínající "čajař" si jimi pravděpodobně projde tak jako já. Sá  jsem zvědav, zda u "hliníkáčů" zůstanu, nebo se časem dostanu k něčemu novému. Nějaké myšlenky by byly, čas a pokusy ukáží, zda nejsou mylné.

čtvrtek 5. ledna 2012

Pai Mu Tan / Bílá pivoňka - historický článek

Úvod: před třemi lety jsem napsal můj první článek o čaji. Tento. Je pravda, že dnes bych mnohé udělal mírně odlišně. Zároveň si ale myslím, že článek je stále aktuální a proto ho na blog vkládám. Na konci článku dnes dopíši dodatek právě ohledně mírných odlišností.

Následuje původní článek z roku 2008 v nezměněné podobě:

Jedná se o můj nejoblíbenější čaj. Piji ho nejdéle ze všech čajů, přibližně 5 let. Za tuto dobu jsem ho připravoval i ochutnával připravený od jiných osob nespočetněkrát, a proto si myslím, že k němu mám co říct. V následujících řádkách a fotografiích vás seznámím s přípravou, kterou podle mě dosahuji nejlepší Bílé pivoňky.

Druh: bílý čaj
Sklizeň: 2008
Zdroj: velkosklad
Cena: velkoskladová (přibližně 40% běžné ceny v Aurii, Amaně)

Fotografie č. 1 - příprava na přípravu





Fotografie č. 2 - čajové lístky

Charakteristika čajových lístků

Ve směsi čajových lístků jsou jasně patrné silně bíle ochmýřené tipsy. Ostatní lístky jsou na vrchní straně tmavě zelené, na spodní straně je pak zelená barva světlejší. Při bližším pohledu je možné všimnout si na spodní straně bílých chloupků (bohužel ne na forografii). Na části lístků je možno pozorovat částečné zahnědnutí. Je možno nalézt jak téměř neporušené lístky tak také „drť “.

Příprava

Standartně připravuji 3 nálevy v konvičce o objemu přibližně 250 ml. Použito 8g čajových lístků. Pramenitá voda. Vůně čajových lístků ve vyhřáté konvičce je alespoň pro mě naprosto nezaměnitelná. Je velmi silná, hutná, těžká. Dalo by se říci, že doslova „praští do nosu“. I přes výše zmíněnou sílu vůně není tato nepříjemná, ba spíše naopak. Je možno cítit vyvážený poměr trávových a ovocně sladkých tónů. Při přípravě tohoto čaje je velmi důležité slít všechnu vodu, jinak dojde k „nalouhování na pozadí“ ,zatímco se pije připravený nálev. Dojde potom k dosti výraznému narušení chuti dalších nálevů. Osobně při popíjení postavým konvičku na hranu moře, aby její přední část, kde se při slévání nahromadili lístky, byla vyvýšená a případná zbylá voda stekla do zadní části, kde lístky nejsou.

První nálev

Voda 70 stupňů. Doba louhování 75 sekund (= de facto nejnižší možná doba slití obejmu konvičky). Barva slabě žlutá. Vůně prvního nálevu je jemná, specifická. Je možno cítit jemné trávové tóny, převládají tóny sladkého ovoce. Celkově působí vůně velmi příjemně. Není ji co vytknout. Chuť prvního nálevu do značné míry koresponduje vůni. Je jemná, bez jakýchkoliv náznaků hořkosti či trpkosti. Naprosté vyvážení jemných trávových a ovocně sladkých tónů. (Tento první nálev zatím chutnal komukoliv jsem ho udělal, i pijákům Pigi a jemu podobných čajů. U ostatních čajů jsem tohoto výsledku ani zdaleka nedosáhl). Je možno uvědomit si krátký ovocný aftertaste.

Fotografie č. 3 - první nálev

Druhý nálev

Voda 75 stupňů. Doba louhování 100 sekund. Barva krásně žlutá. Složky vůně druhého nálevu jsou totožné s prvním. Vůně je ale mnohem výraznější a převažují sladké ovocné tóny. Opět velmi příjemná. Chuť druhého nálevu se od prvního mírně odlišuje. Chuť je silnější a výraznější. Mírně převládají trávové tóny na úkor ovocných. V pozadí je možno cítit velmi velmi slabou trpkost (možná je to jen další tón trávovosti), která ale velmi pěkně dotváří celkovou chuť. Chuť druhého nálevu je příjemná a je to pro mě typická chuť Bílé pivoňky. Opět jen velmi krátký, jemný aftertaste.
Fotografie č. 4 - druhý nálev

Třetí nálev

Voda 80 stupňů. Doba louhování 120 sekund. Barva tmavě žlutá, trochu naoranžovělá (nahnědlá). Vůně třetího nálevu je co do síly i charakteru totožná s vůní druhého nálevu. Chuť třetího nálevu je opět výraznější, zároveň ale také drsnější. Výraznější trávové tóny na úkor sladké ovocnosti. Možno opět postřehnout slabou trpkost (či jiný trávový tón). Celkově chuť opět velmi příjemná. Znatelný delší aftertaste, spíše trávových tónů.
Fotografie č. 5 - třetí nálev

Dodatek

Vůně lístků v konvičce znatelně s každým dalším nálevem slábne. Po třetím nálevu je již velmi slabá, stále je ale možno postřehnout všechny její složky jako v případě jen zahřátých lístků.

Fotografie č. 6 - vylouhované lístky

Závěr

Má mírné povzbudivé účinky (nebo mě probere samotná příprava či popíjení?). Pokud si ho ale dáte před spaním, nebude mít s usnutím problémy. Každopádně dle mého úsudku, mého čichu a mé chuti se jedná o vynikající čaj, který bych každému doporučil. Jen pozor na správnou přípravu. Snad se mi povedlo touto recenzí sdělit to důležité. Zároveň přeji spustu výborné Bílé pivoňky. 

Dodatek 05.01.2011
Původní článek byl zveřejněn na tomto fóru. Ani dnes pro mě článek není špatný, jen již dnes bych něco udělal trochu jinak. Za prvé by byly potřeba kvalitnější fotografie. Původní byly foceny navečer a je to znát. Prvních pět fotografií je jaksi do žluta (což zkresluje barvy nálevů) díky nedostatečnému osvětlení a na poslední (focené s bleskem) zase na mokrých lístcích dochází k odrazu světla. Dokumentační hodnota fotografií je snížena. Dnes bych zvolil i jinou přípravu a to 4 gramy čaje + gaiwan + voda alespoň 90 stupňů. Poslední věc, která se mi nezdá je čaj samotný. Na fotkách je pouze minimum správných lístků - tips + 2 nejmladší lístky, zato spousta lístků neúplných, fragmentovaných Taky je zarážející vzhled vylouhovaných lístků - nerovnoměrná oxidace. Polovina lístků je zoxidovaná, zahnědlá téměř úplně a druhá polovina je zase téměř oxidací netknuta. Chyba při sušení, zavadání? Nebo snad namíchání dvou čajů? No nebudu se pouštět do dalších úvah. vzorek k ověření již nemám a z článku vyplývá, že jsem z čaje byl nadšený, takže by to tak i mělo zůstat.